Zahrada lidských příběhů - budeme už sázet
Zahrada lidských osudů - budeme sázet.
Holahola, zahrada volá..... Hlásím, že celá plocha je posekaná a čeká na první osídlení. Já tam budu chtít pro naší rodinu 2 velké jedlé kaštany. Kdo se ke mně přidá? 
Podívejte se, co připravujeme.
Jana
I lidské duše potřebují svůj strom, přidávám se k Lesu psích duší, jak to vlastně tehdy začalo?
Duše člověka stromu - Zahrada lidských duší
Jsou tomu dva roky a týden, kdy náš svět dobrovolně v devatenácti letech opustil jeden z nejlepších kamarádů mého syna. Byl jako můj, protože naše rodiny byly v úzkém kontaktu a moc jsme spolu prožili... Do této události jsem život brala tak, jak mi přicházel a nikdy jsem se moc nezamýšlela nad tím, proč tu jsme, kam směřujeme a co s námi bude po smrti. Život jsem brala jako samozřejmost, byla jsem samý shon a lítání…. Občas mi moudří lidé říkali, že se musí člověk někdy zastavit a podívat se na svůj život i z jiného úhlu pohledu. Dnes už vím, že měli naprostou pravdu.
Má cesta k tomuto poznání však nebyla jednoduchá. Po tom, co se stalo, jsem chtěla pochopit, proč
se určité události dějí, aniž bychom je mohli sami ovlivnit a proč je člověk svým životem tzv. zmítán. Chtěla jsem také pochopit sebe sama, protože jen ten, kdo je sám se sebou vnitřně vypořádán, může dál pomáhat druhým. Vůbec jsem netušila, kde mám začít. Na internetu a v knihkupectvích byly hory literatury, ale která by mohla být ta pravá?
Nejdůležitějším motorem mého hledání byla má intuice, která mne nikdy nezklamala. Jednou jsem bloumala v Knižním klubu a hudrovala jsem, že si musím zase povinně koupit alespoň jednu knížku, abych splnila svou členskou povinnost a nebyla mi poslána nechtěná kniha. A jak jsem tak bezduše procházela mezi regály a pročítala jednotlivé tituly, tak jsem se posunula k polici a na ní byla Tibetská kniha o životě a smrti. Intuitivně jsem po ní sáhla a nesla jí domů….
Jsem ateista, ale to, co jsem po volných chvílích četla, mi velice pomohlo. Konečně jsem mohla nahlédnout někam, kde se věci a děje nazývali správnými jmény, vše mělo řád a svou logiku. S údivem jsem zjistila, že základem všeho konání a dění je duše. To jsem doposud jen intuitivně tušila, ale odpovědi jsem nehledala. Začala jsem se ptát a odpovědi nacházela… Pro mne to byl nový svět, který mi mnohé osvětlil. Byla jsem na začátku a chtěla jsem své hledání s někým sdílet. Ale jak?
Byla to náhoda. Možná osud. Volala mi kamarádka Eva, že prý vymyslela smysluplné využití našich pozemků v Choceradech. Je to nádherné meditativní místo, říká se mu Lurdy. Byla jsem zvědavá. Co to bude? Prý tam bude sázet Les psích duší. Zpočátku jsem nechápala, ale pak mi to došlo. Eva měla milovaného pejska Morgana a nejraději s ním chodila právě tam. Říkala, že duše Morgana je právě na loukách v Lurdech a že mu tam vysadí strom. Mezitím jí přišel mail od kamarádky, která měla Morgana moc ráda, ale to jste četli v článkuLes psích duší. Napadlo mne, proč by tam nemohly být i jiné duše? Usoudily jsme, že mohly. Dokonce i ty naše lidské, protože pes a člověk je nerozlučné spojení. Já mám také někdy pocit, že mi můj Míša 
s Berunkou sedí na levém rameni. Prý to tak bývá…. Také bych pro ně chtěla strom. Ale budu jich potřebovat víc, protože chci stromy i pro duše svých blízkých, kteří tu s námi již nejsou, anebo teprve přijdou… . Proto přidejte své milé k těm mým.
Les psích duší - krásný název pro duše tak krásných stvoření. A jak nazveme místo pro duše lidské?
Zahrada lidských osudů - je to příhodný název, protože o duši se musí pečovat, stejně, jako o rostliny na zahradě, od malinkých rostlinek, až po staré stromy, tak se musí v životě pečovat o duši od narození až po smrt….. Je to krásné, když by mohla mít každá duše svůj strom.
Nastalo poznání. A to nejenom moje, ale nás všech, protože všichni jsme svými dušemi propojeni. Konečně jsem pochopila, že je zde řeč o lidské duši posunulo mne to dál a utvrdilo mne v tom, že má cesta je nyní asi správná. Vždy jsem chtěla lidem pomáhat a být jim oporou, naprosté převrácení hodnot a vydání se cestou doby, to však změnilo. A velice zásadním způsobem, protože všechny nás nějak pohlcuje doba. Ale to není nyní až tak důležité. Pro mne je výzvou to, že do dnešního dne jsem se touto skutečností nedokázala vypořádat a stále hledám odpovědi, proč tu jsme a proč má každý jiný osud.
Dříve měl muž zasadit postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Vzniklo to na základě starých učení, kdy se duše novorozeného dítěte sžila s právě k tomu určeným stromem. Ten strom se musel opatrovat a chránit, kdyby se cokoliv stalo stromu, jeho člověk by byl ohrožen. Chlapcům se sázeli duby a ořešáky, dívkám, lípy. Dodnes tyto stromy prvorozenců vidíte před starými domy.
Proč tedy neobnovit tuto starou tradici? Proč nemít pro své dítě, které je třeba na cestě, svůj strom? Zahrada lidských duší, nebude jen vzpomínková, ale i plná naděje těch, co se teprve narodí. Svůj strom tu mohou mít i ty, co se ztratili a nikdy nenašli, možná to jejich rodinám pomůže.
I zde se můžete stát Patrony projektu, nebo tu prostě budete mít toho svého vysazeného človíčka . Pozemek je vyměřený, předaný, nic této budoucí Zahradě nestojí v cestě.
Od té doby, co jsem psala tento článek, uplynula nějaká doba, ještě se musely vychytat drobné mušky:-), ale již nyní přibývají první stromy a keře. Těšíme se na ten váš strom, keř, květinu, které budou Zahradu lidských osudů zdobit. Přece zasadit strom svému novorozenci, je prastarý zvyk.
Autor Jana
